Vydal jsem se vyzbrojen kozlíkem, nožem a ukulelí do hliněné chatrče nad Davlí. Tam jsem se jedné soboty a neděle narodil. Ženy zálesáků stály kolem a za zpěvu Řeka hučí pozorovaly matčino podivné počínání. Otec z lomu Syslíku byl mile překvapen, že má syna. Namočil mne do Sázavy a dal mi jméno Kid-psanec. Toto jméno způsobilo později trochu nepříjemností, neboť úředník bolševik sveřepě odmítal napsat doložku psanec do matriky. Otec ho bil lasem a křičel: "A co Jurij-kosmonaut, to bys zapsal, viď paďoure." Stal jsem se tedy psancem. Když mě otec pokřtil, chtěl mi vytetovat na bříško mapu Arizony, ale osmdesátiletý děd Bobeš z matčiny strany, bývalý učitel krasopisu, který na tramp jezdil pouze z donucení, mu v tom zabránil. Otec mě tedy alespoň natřel jitrocelovou mastí, abych byl silný a potřel mi oči kopřivou, abych měl ostrý zrak. Od té doby na jedno oko nevidím. Pak jsem rostl. Stal jsem se dítětem osady. Otec mne ani nechtěl zapsat do školy, řka, že příroda je nejlepší učitelka a Komenský je proti ní břídil s nevalnými znalostmi. Přesto mne ale v devíti letech přivedl policista do učebny. Paní učitelka mne na prahu obrátila a vzkázala rodičům, aby mne řádně vybavili pomůckami pro školu. "Má pravdu soudružka," řekl otec, "když už do školy chodíš za doprovodu těch pytláků v modrém, ať tedy každý vidí, že nejsi chudas z pazderny. Vybaven budeš nejlépe ze všech, aby si všichni uvědomili, kdo je to Kid-psanec, muž na pomezí rudých zákonů."
Příštího rána jsem vyrazil do školy. Na nohou mokasíny ze psí kůže, lovecké kalhoty s třásněmi, přes kostkovanou košili celtu a velký tlumok s nápisem U. S. ARMY. Ten obsahoval potravu, sekerku, posvátný kořen, mapu Údolí děsu, učebnici angličtiny a lodní suchary, rezervní trenýrky a žákovskou knížku. V ruce jsem měl sladké dřevo, ne němž bylo vypáleno: "Měj tři slova v srdci jen - čundr, Texas a mnoho žen". U pasu se mi houpal nůž, laso a první skalp synka předsedy uličního výboru, jímž jsem dokazoval přízvisko psanec. Šerifovi nadháněči mne uvedli do třídy, protože děti se mě báli, zatímco učitelé se mi klaněli v domnění, že na školu zavítal syn hlavy spřáteleného arabského státu. První dvě hodiny vyučování proběhly klidně, dokonce jsem dvakrát dostal po pěti bodech do žákovské knížky. K prvnímu incidentu došlo o hlavní přestávce. Pionýři začali svačit vodu a já jsem si vzadu rozdělal oheň a zvolna opékal řízky z bizoního masa. Někteří spolužáci na mě hleděli s obdivem, dal jsem jim okusit. "Není to nejčerstvější," usoudil předseda pionýrské organizace Ivan Váňa. "Furt je to lepší než vaše tuberkulózní krávy, ruďásku," řekl jsem. Vytrhl jsem mu řízek z ruky a dal ho kolovat. V tom vstoupil do třídy ředitel. "Čuchám, čuchám, tady se peče bizoní maso." "Pojd a zakousni, šerife," vybídl jsem ho. Žáci ztrnuli a ředitel zrudl. "Co si to dovoluješ, lesní chátro," zvolal, "znáš školní řád a jeho přikázání? Ihned uhas oheň a připrav si učení na příští hodinu. S takovými jsem brzo hotov, mne nepřepereš. Na brigádě jsem vytrhl dub i s kořeny." Na ta slova odešel a ještě ve dveřích rozlomil křídu na důkaz síly. Nechtěl jsem mít ve škole maléry a tak jsem oheň uhasil. Zvonilo. "Při čem se ted budeme nudit?" zeptal jsem se spolužáků. Než jsem stačil zachytit odpověd, vstoupila učitelka. Zamumlala cosi na pozdrav mně nesrozumitelnou řečí, což mi bylo divné, neb otec mě naučil mluvě všech zvířat a ptáků. "Atvortě knigy," vyzývala učitelka sibiřskou fistulí. Seděl jsem jako pecka, protože jsem přirozeně žádnou knihu neměl. Chvíli se střídavě četlo. Krčil jsem se jak se dalo, dokonce jsem se snažil tradičně maskovat listem lopuchy, aby mě učitelka, připomínající vrásčitou tváří náčelníka Siouxů Sedícího buvola, neviděla. Bohužel veškeré maskování nepomohlo, neboť najednou se ozval mečivý hlas: "Čitať budět Kid psaněc." Bylo ticho. "No, čože ty ně čitaješ, malčik? Vot u těbja nět knigy. Pačemu, pačemu? Objasnitě. Ja tibje pakažu kartinky, kartinki Moskvy." Bylo mi trapně, neboť jsem ji až na jedno slovo vůbec nerozuměl. Učitelka se zase sklonila a z jejího dechu byla zřetelně cítit vodka. "Tak," promluvila konečně normální řečí, "kde máš knihu, rošťáku? Jak se chceš naučit světovému jazyku, když nemáš základní příručku?" V tom znovu přešla do dialektu: "Ja gavarju, ty s nami ně pajďoš v muzej Mičurina. A štože ja tibje vižu pervyj raz na uroke ruskovo jazyka?" Pochopil jsem, že mi vyčítá nepřítomnost ruské učebnice. Považoval jsem za nutné, protože nejsem rád, když mi někdo vyčítá věci, za které nemohu, říci: "Můj otec zničil učebnici souško a řka, že kromě angličtiny jiné řeči není, vyjma nářečí Apačů, věnoval ji Manitouovi jako zápalnou oběť." Učitelka opustila ve zmatku třídu a já se stal hrdinou dne. Před odchodem domů jsem byl pozván do ředitelny. Šerif tam stál s brunátnou tváří a zapsal mi nějaké znaky do žákovské knížky. "Dáš to otci podepsat a ten už ti napraví hlavu." Doma jsem předložil otci onu tiskovinu a uchýlil se do kouta očekávaje obvyklý výprask devítiocasou kočkou. Otec přeslabikoval písmena. Náhle se jeho tvář roztáhla do šťastného úsměvu. "Pojd ke mně, Kide psanče," řekl a rozpřáhl náruč. "Zasloužíš si odměny." Nechápal jsem jeho počínání. Tatík se znovu zahloubal do knížky. "Vychoval jsem tě dobře, chlapče." A pak vroucím hlasem přečetl zápis: "Váš syn se chová jako Indián."
Zpět na seznam povídek