Jednoho dne si mě maminka zavolala a oznámila mi, že mě nechala zapsat do kursu tance a společenské výchovy. Po počátečním ohromení jsem nesměle namítl, že je mnoho jiných způsobů, kterými ze sebe mohu dělat blázna, ale matka trvala na svém. Zřejmě proto, že kursy již zaplatila. "Potřebuješ kursů jako soli," přidal se otec. "Rosteš jako dříví v lese. Já na tebe nemám čas a maminka zase nemá tu sílu v ruce." Zeptal jsem se otce, zda si myslí, že mistr tance je zápasník. "To nevím, ale on si už jistě najde způsob, jak tvé skotačinky zarazit."
Silně škrobená košile, kterou mi vnutila maminka, mě dřela do krku, takže jsem téměř nemohl otáčet hlavou. V černých šatech s bílým proužkem, které byly snad tvrdší než prkno, jsem si připadal jako dokonalý blb. Pokoušel jsem se sice šaty odmítnout, ale otec pravil, že je to anglická látka po dědovi, že tomu nerozumím a abych bral, dokud dává. Boty mě také příšerně tlačily, ale když jsem otci řekl, že jsou mi malé, zmlátil mě, že mám velkou nohu. Konečně jsem vešel do Slovanského domu. Odložil jsem hubertus a začal se červenat. Po řadě trapných okamžiků jsem se náhle octl v sále. Jakýsi muž nás hned u dveří třídil. Kdo byl holka, letěl vlevo, kdo kluk, vpravo. Jeden chlapec s delším vlasem byl omylem vstrčen mezi holky, proti čemuž se ohradil slovy: "Nevidíš kvádro, vole, jsem muskej!" Dostal pohlavek a vytřídili ho ze dveří. Začal jsem věřit, že mistr tance může být i zápasník. Naše společnost bledých hochů, která se tlačila v jednom koutě, mi připadala jako skupinka odsouzených na smrt. Mistrovi posluhovači nás vehnali do středu sálu. Dívky nás obklopily ze všech stran. Nebylo uniknutí. Po zádech mi začaly stékat krůpěje potu. Napětí vrcholilo. Do sálu vešel mistr Játro s paní Játrovou. Jejich pohledy začaly oceňovat přítomné nešťastníky. Snažil jsem se přikrčit, ale bylo pozdě. Mistr pro mne poslal jednoho ze svých náhončích. Otočil mě několikrát kolem dokola a schválil můj oděv. "Nejste žádný manekýn," řekl, "ale jste oblečen čistě a dívky s vámi jistě budou rády tančit." A já měl chuť ho začít škrtit. Paní Játrová mě mateřsky pohladila po hlavě a šeptla mi: "Zapněte si kalhoty, hochu, a bude vše v pořádku." Pochopil jsem, proč se mnou dělají tu výstavu. Nuceně pomalým krokem jsem vyšel na chodbu. Upravil jsem se a snažil se ukrýt ve výtahu na uhlí. Ale to už mě další náhončí vzal tvrdě za rameno a vstrčil zpět do sálu, kde se ke mně vrhly dívky, na které nevyšel tanečník. Dělal jsem, jako že nevidím, a šel jsem stále vpřed. Jedna mi natrhla sako. Náhončí pak ke mně vpěchoval dámu, která byla asi o hlavu větší než já a široká tak, že jsem ani nedohlédl. "Se mnou se vám bude tančit dobře," řekla hlasem, který mi připomínal strýce Otu, "já se jenom vznáším," a zasmála se, až se jí knír třásl. "To jsem chytil kus," pomyslel jsem si. "Říkejte mi Jóža," pravila má tanečnice a stiskla mi ruku silou dělníka z pily. Mistr Játro dal pokyn k promenování. Vlekl jsem svůj kolos sálem a zabýval se myšlenkami na nehlučnou vraždu. Náhle mě Jóža chytla za loket a vrhla vlevo. Ocitl jsem se před starší paní, která seděla na dvou židlích a stále jí to bylo málo. "Matko, to je můj tanečník," řekla Jóža a zazubila se. "Takovej střízlík," opáčila matka a začala mi ohmatávat svaly. To už jsem nevydržel. Vytrhl jsem se a prchal sálem na druhou stranu. Uprostřed jsem porazil paní Játrovou. "Dávejte pozor, vy dřevo," utrousil Mistr a dal pokyn. Matky začaly pošupovat dcery bud víc vpravo, či vlevo podle toho, jaký, který nebo čí chudák se blížil. Vtom jsem spatřil celkem zachovalou dívku. Sebral jsem odvahu, zastavil před matinkou, požádal o dovolení k tanci a dostal je. Byl jsem šťasten, že to tak dobře dopadlo, ale neradoval jsem se dlouho. Sotva jsme obešli několik kol a já začal slibnou konverzaci slovy: "Také se, slečno, tak nezřízeně potíte?", přitočila se k nám zezadu Jóža. Ostatní hoši před ní utíkali a varovně volali: "Pozor, blíží se satelit!" Ani náhončí pro ni nemohli sehnat tanečníka, přestože Mistr neustále vysílal rozvědky všemi směry, neboť ho Jóžina matka o přestávce dusila v rohu, řkouc, že za těchto okolností chce vrátit zápisné. "Ale milostvá, chlapců je tu přece dost," chrčel Mistr. "Chcete snad říci, že o mojí dceru nestojí? Ba ne, ale jsou to samí hubeňouři," trvala na svém ona žena. "Měli jste dělat nábor na jatkách." Jakmile jsem spatřil, že se k nám Jóža sune, začali se mi dělat červené kroužky před očima. Jóža dvěma prsty odstrčila mou partnerku a ta se zastavila až na druhém konci sálu. "Takový vyžle si tě troufne obletovat. Jestli přijde ještě jednou, zašlápnu ji," pohrozila. A abych uvěřil, dupla si. Bohužel na mé noze. Zaúpěl jsem a skákal dál po jedné. "Co je ti," šeptla mi Jóža do ucha tak něžně, až mi v něm začalo zvonit a Mistr Játro zvedl telefon. Byl jsem téměř bez vlády. Jóža mnou pohupovala sálem, asi dvakrát jsme upadli, ale to mi bylo jedno. Pak už jsem padal schválně. Věděl jsem, že mě Jóža stejně vždycky sebere a začne to znovu. Konečně byl konec. Jóža mě zanesla k matce. Nabral jsem dech a z posledních sil jsem ještě pronesl: "Děkuji, paní, nikdy na tento večer nezapomenu." A mluvil jsem pravdu.
Zpět na seznam povídek