Některé atrakce, jimiž nás příroda zahrnuje, můžeme klidně postrádat. Mám na mysli zemětřesení, tornádo, kobylky, dobytčí mor, požár pampy, fatu morganu, jezinky, sennou rýmu a daně. Na druhé straně jsou však v přírodě živly, i nebezpečné, které nemůžeme opomíjet a podcenit. Na prvním místě je to voda. Možná, že někteří jste ohrnuli nos, ale musíte si uvědomit, že voda je i v rumu. Už z tohoto důvodu je zapotřebí vycházet s tímto zajímavým živlem v dobrém. Jsou odvážlivci, kteří si s vodou přímo tykají. Ráno s ní myjí tvář, večer půl, sprosťáci pak i celé tělo a zuby.
V naší rodině, musím to přiznat, jsme neměli vodu příliš v lásce. Ne, že bychom nepili rum, to ano, v tomto směru nemohu rodinu pomlouvat. Vždyť už při snídani rozdával otec decky pro zahřátí a sám pak se zahříval celý den, ale mám na mysli tu vodu, jak ji znáte vy - tu původní vodu pramenitou. Tak tu nám dokonce doma dlouho rodiče zatajovali. Ostatně nedalo jim to ani moc práce, neboť vodovod byl přes dvůr na pavlači sousedního domu a při dešti otec tvrdil, že z nebe padá síra. Dnes s odstupem času s úsměvem vzpomínám, jak u nás probíhala sobotní koupel, probíhala-li vůbec. Maminka napustila vanu světlým pivem, a když nás všechny spláchla, pozval otec sousedy na černou flekovskou třináctku. Zajímavé je, že tento otcův trik sousedé nikdy neodhalili, i když domovník Jícha našel jednou ve svém půllitru celuloidovou rybku a kus žínky.
S vodou nás děti seznámila podrobně teprve škola. Nejprve se učitelce zdálo podezřelé, že si o přestávce myjeme ruce v láhvové dvanáctce, a když jsme pak na vycházce při dešti zděšeně volali "Síra, síra!" a hledali úkryt v průjezdu, začala se o nás zajímat. Po dlouhém vyptávání navštívila náš byt a za uzavřenými dveřmi cosi křičela na tatínka. Obsah jejich rozhovoru nám zůstal utajen, ale výsledky tu byly. Sobotní pivní seance s přáteli otec zrušil a po okolí se rozkřiklo, že jsme zchudli. A tak jsme se po návštěvě paní učitelky poprvé koupali ve vodě. Byl to hezký pocit, i když už nebylo tolik příjemné usrknout ze sprchy a pěna se musela tvořit uměle za pomocí saponátových přípravků. Zato tělo nebylo po umytí tolik lepkavé, nehledě k tomu, že nás méně vyhledávaly mouchy a vosy. A potom to léto. Ted, když jsme už skoro na sto procent věděli, že v řece není síra, ale voda, nebáli jsme se vmísit mezi děti na břehu a osvěžit se jako ostatní. Bylo to mnohem krásnější dovádět ve vlnách, než když nás otec v parnu poléval na balkóně chlazenou gamzou. (Na což se vždycky těšil jeho přítel notorik, který hned po osvěžení stáhl jazykem náš balkón z nejhoršího.) Jenom nás mrzelo, že neumíme plavat. To víte tempa chtějí prostor, a i když pivo dobře nadnáší, ve vaně je těsno. Proto jsme uvítali akci "Každý občan plavcem", která se rozběhla na našem obvodě na plné obrátky. Výcvik nás nejmladších dorostenců měl na starosti důchodce Vlček, bývalý plavecký rekordman, který v roce 1916 zvítězil v mimořádném vytrvaleckém závodu "Čubou do Hamburku".
Vlčkovy metody výcviku byly od samého začátku svérázné a směřovaly k tomu, abychom se ve vodě cítili opravdu jako doma. Proto nám ušil igelitové šaty vlasní kostrukce, které se po oblečení naplnily z dovedně skrytého kapsovitého trychtýře vodou. "Tento skafandřík," prohlásil Vlček začátkem března, "Budete nyní nosit stále místo svého občanského oděvu. Je módně řešen, a proto ho neodložíte ani na plese. Pouze večer povoluji vypustit vodu kohoutkem v levé nohavici a igelit zavěsit na ramínko. Neznamená to ovšem, že na noc se s vodou rozloučíte. Kdo chce dosáhnout mé úrovně a podívat se někdy čubou do Hamburku, bude spát ve vaně, či v bazénku z PVC, který vám rodiče jistě rádi koupí." Po těchto slovech se s námi na tři měsíce rozloučil.
Nutno přiznat, že Vlčkovy rady nenalezly v domovech jednoznačné pochopení. Někteří rodičové nejenže nekoupili svým ratolestem bazének z PVC, ale dokonce jim zakázali do plaveckého kroužku chodit.
Zbytky našeho oddílu se sešly s plaveckým mistrem Vlčkem počátkem července u řeky, v místech kde stál důchodcův příbytek, hausbót Hamburk. Na daný pokyn jsme se svékli do plavek. Igelitový oděv slavil první úspěchy, neboť všichni už jsme v lecčems dosáhli trenérovy úrovně. Naše vylouhovaná, scvrklá těla byla od důchodcovy postavy téměř k nerozeznání. Však také na nás bývalý rekordman hleděl se zalíbením. A pak začal vlastní výcvik. "Nebudu vás učit styly umělé," prohlásil Vlček. "Kraul, motýlek, prsa a znak jsou pastyly, které vymyslel člověk ve své pýše, neboť se zaslepeně domnívá, že je králem zvířat. To je ovšem nesmysl. Jsme soudní lidé, a proto nebudeme při plavání napodobovat ani rybu, ani žábu, tím méně delfína, zkrátka živočichy s vodou srostlé. My se poučíme od tvorů suchozemských, s námi se přátelících a nám věrných, to jest psů." Pak důchodce vhodil svého kokršpaněla do vodního toku a ukázal na zmítající se zvíře prstem: "Dobře se dívejte, jak to dělá. Plave nejideálnějším stylem, to jest čubou!" Svérázné metody trenérovy dostoupily v tomto okamžiku vrcholu. Rozjařil se, hulákal a oči se mu divně leskly, když nás začal strkat bidlem do vody, volaje: "Napodobte psíka!" což se nám moc nechtělo, neboť kokršpaněl mezitím podivně zmizel ve víru pod jezem. Nic jiného než napodobit nebohého tvora nám však nakonec stejně nezbylo, neboť hloubka v těch místech byla dobré tři metry. Hrabali jsme zoufale rukama, nohama a jakž takž jsme se drželi nad vodou. Někteří z nás, v touze napodobit psa co nejvěrněji a neklesnout ke dnu, i hlasitě štěkali. Situace se však záhy stala kritickou. Naše údy, nezvyklé psím pohybům, umdlévaly a ústa jen stěží lapala po vzduchu. A když se někteří přece jen doplácali ke břehu, srážel je fanatický trenér za volání, že Hamburk je ještě daleko, zpět do živlu. Zmocnila se nás panika. Jeden břeh byl obsazen bláznem Vlčkem a kontrolován bidlem, druhý pak byl pro nás nedostupně daleko. Drželi jsme se nad hladinou skutečně jen vůlí. Nikdo by nevěřil, jak je čuba vyčerpávající styl. V beznadějné situaci, snad pudově, jsme začali volat o pomoc. I když se fanatický stařec na břehu snažil naše volání přehlušit zpěvem veselé plavecké písně, přeci jen se našli občané, kteří nás přispěchali vytáhnout. Vlček nevěděl, kam dříve obrátit své bidlo, zda proti nám, či proti příchozím, a začal s ním proto mávat jak na kajaku. Naši zachránci začali ustupovat, ale přeci jen na chvíli odvedli šílencovu pozornost od břehu. Toho využil můj bratr, který zřejmě pochytil od kokršpaněla nejvíc. Vydrápal se z vody, po čtyřech doběhl k Vlčkovi a s psí silou se mu zahryzl do lýtka. Důchodce pustil bidlo a ač poraněn, skočil do řeky a propagovaným stylem zmizel v dálce. Byli jsme zachráněni a tím definitivně skončil náš plavecký výcvik.
Za týden jsme se dočetli v novinách, že v Labi u Hamburku byl rybáři uloven nevídaný sumec. Ovšem my víme své.
Zpět na seznam povídek