Všichni dobře známe to tajemné období mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem, kdy se na tváři chlapce objeví první vous, noha se pronikavě zvětší a v oku se usídlí výraz mužnosti. Tehdy je výchova nejobtížnější. Hoši jsou vzpurní, nedbají slov otce, v ústech se jim objevují hrubá slova, žvýkačky a cigárka. Dívky pak na koupališti použijí i horního dílu plavek a v kabelce nosí fotografie Waldemara Matušky a Ireny Klobukowské. V té době dostávají hoši od rodičů první večerní oblek, který jim otevře cestu do společnosti.
I mně v osmnácti letech cosi šeptalo, že už nejsem dítě. Když jsem proháněl tříkolku naší ulicí, stály dívky na nároží a vzdychaly touhou. Já jsem si však nevšiml ani jediné. Snad proto jsem si vysloužil přezdívky Kamenné srdce, Nedobytný Toník, Hrdopýšek a Idiot. Rozhodl jsem se tedy, že jim ukážu, jaký světák se ve mně skrývá. Odložil jsem navždy krátké kalhoty s jednou šlí, kšandy Nazdar, punčocháče i pletený kříž na vlasy. "Oblékneš se jako gentleman, Toníku, " řekla matka, vzala dvěstě korun a šli jsme nakupovat. Prošli jsme Dům módy, kde bylo mnoho hezkých oděvů, ale maminka usoudila, že ceny příliš připomínají drahotu. Také v Domě oděvů se jí nelíbilo. Když však viděla, že nabírám do pláče, řekla: "Neplač, Tondo, vím o jedné hezké uličce, kde se velkosvětsky ošatíš a i na zimníček vybyde." Tam už jsme se přiblížili v cenách minulosti a kvalitou látek budoucnosti. V ulici označené plechovou tabulkou s nápisem "Kotce" se maminka zřejmě vyznala. Pohybovala se rychle od krámku ke krámku, nazývala prodavače křestními jmény a výsledek se dostavil. Na konci ulice jsem stál jako úplně jiný člověk. Štruksové kalhoty mi sice v pase nepřiléhaly, ale poctivý konopný provaz je dokonale přidržel na svém místě. Číšnické sako nonšalantního střihu mi také padne jako ulité, až si pod ně vezmu šest svetrů a otep slámy. Botky byly jedna báseň. Dvojitá podrážka nepropustí vodu ani zjara. Vespod dřevo, navrch piják. I prvou kravatu jsem dostal ten den. Vděčně jsem vzpomenul na vojáka, který ji nosil přede mnou a za celé dva roky na ní udělal jenom tři fleky. Zimníček jsem si nesl přes ruku. Bude třeba tento kus tramvajácké uniformy zbavit naftalínu a o metr zkrátit, aby dosahoval ve světě oblíbené délky na paty. Snad největší elegance a vážnosti mi však dodával zelený plstěný klobouk se širokou střechou, kterou zdobila mohutná štětka z kančích bodlin a dvě borové šišky, které se bohužel jemně drolily a co chvíli jsem lovil zrnko z oka.
Maminka byla ráda, že jsme tak levně pořídili a že pozornost chodců je upoutána na mne. Dokonce i skupina východních turistů začala obdivovat módní střih a linii mých šatů. Pak mne maminka zavedla k fotografovi: "Máš první šaty, synku, ať ti zůstane vzpomínka na chvíli šťastné koupě." Mistr fotograf nám zprvu nerozuměl. "Maškary a svatby nefotografuji, " houkl zpoza dveří. "Co je nám do toho," řekla matka, "chlapec potřebuje upomínkovou pohlednici. Má nové šaty." "Je na čase," houkl nevrle fotograf, "tak ať se v kabince převlékne." "Jaképak převlékání," urazila se matka, "má tu novinku na sobě." Mistr zbledl a začal sípat: "Nejsem tu nikomu pro legraci! Platím řádně daně a mé snímky jsou věrné. Odvedte toho hastroše, kam patří, a netruste mi po schodech slámu!" Po těch nepochopitelných urážkách přibouchl dveře a ještě před domem jsme slyšeli jeho lání...
V naší ulici jsem však svou moderností způsobil skutečné pozdvižení. Pozvánky do společnosti se jen hrnuly a všude mé šatky vzbudily zaslouženou pozornost. Dívky po mně dnes jistě touží mnohem více než dříve, ale já ani ted žádné nepodlehnu. Jednoho jsem však novým oděvem přece docílil. Nejsem už Kamenné srdce ani Hrdopýšek. Přezdívá se mi Švihák, Manekýn, Seladon a Idiot.
Zpět na seznam povídek