Jak jsem si volil povolání

Ve škole jsem prospíval středně až špatně. Přestože jsem dělal, co se dalo, dokonce jsem se i učil, dobrá známka se ke mně nikdy nepřitulila. Zato špatných známek, zejména nejhorších ohodnocení, jsem byl spolehlivým konzumentem. U nás doma bylo sice nejvyšší vzdělání dvojtřídka, ale přesto, když jsem potřetí opakoval, nakládali se mnou velmi tvrdě. Dědeček, ač známý negramota, který se s přáteli dorozumíval dušenými výkřiky "Ej, ou a cha!" mě za neznalost počtů napínal na skřipec, zděděný po pradědovi, jenž byl drábem na panství knížete Valdštejna. Můj tatík mne trestal pravidelně a spravedlivě. Ač sám školy nikdy nepoznal, vlastní pílí dopracoval se znalosti pěti písmen, a na glóbusu dovedl ukázat Kamčatku už na třetí pokus, pročež byl zván jako známý rusofil na besedy s občany. Vždy při sobotě mě přezkoušel z probrané látky. Otevřel učebnici, namátkou ukázal na otázku, v níž se vyskytla písmena, jež důvěrně znal, a řekl: "Čekám, hlupče!" Odpověděl-li jsem špatně, ztloukl mě potěhem a pak jsme dlouho do noci opakovali ve slabikáři jeho pět oblíbenců. Odpověděl-li jsem náhodou správně, zbil mě ještě víc, že se nad něj, samouka, vyvyšuji. Pak mi nařídil přinést glóbus a do ranních hodin na něm vyhledával Kamčatku, aby se uklidnil.

Maminka, jež chodila kdysi dávno do soukromé školy v Brdech, mě netrestala, neboť tušila, jak je učení těžké, a proto byla ráda, že jsem se prokousal až do osmé třídy. Strýc Řehoř z otcovy strany, mnohokráte trestaný kasař, to sice pokládal za zbytečnost a tvrdil, že do školy stačí chodit pouze týden, jen co si člověk okoukne zámky, ale na toho jsme v rodině nedali, protože jeho motáky z vězení byly málo čitelné, a nakonec mně samotnému nastaly jiné starosti. Bylo třeba najít si zaměstnání. "Kam se, ptáčku, kam schováš? ", ptával jsem se často sám sebe. Budu snad botky šít, hoblíkem se ohánět, preclíky motat, pivko točit či dlažební kostky do obrazců rovnat? Pravda, ve skrytu duše jsem toužil po aktovce diplomata z jemné sobolí kůže, ale nahlas jsem to nikdy neřekl. Až jednoho dne ráno po zvonění vstoupil do třídy učitel Kotek, pohladil mě po temeni a šeptl: "Přijedou soudruzi z Ostravy pozvat tě mezi sebe. Mnoho štěstí," a ukápl mi velkou slzu na žákovskou knížku. Dveře se otevřely, vstoupil ředitel, za ním pak tři havíři se čtyřmi kahany a začali nám vyprávět o sluníčku a krásách přírody. Několik minut hovořili o Tatrách, pak v myšlenkách zalétli na Dubrovník a nakonec se jakoby mimochodem zeptali, kdo z nás se půjde učit horníkem. Nikdo nezvedl ruku. Pouze já jsem povstal a otevřel ústa k řeči. Pan učitel mě zarazil, ohlédl se na ředitele a sykl: "To je moje dílo, pane řediteli. Doufám, že nyní si mé práce povšimnete a osvobodíte mne od ponižující dřiny na školním pozemku. Nenávidím rýč a krtky!" Pan ředitel jen kývl hlavou. Učitel Knotek se usmál, znovu mě pohladil a pravil: "Břéťo, vím, že máš mezery, ale z mých předmětů, to jest z češtiny, ruštiny, němčiny, zeměpisu, dějepisu a občanské výchovy ti známku zlepším o čtyři stupně. Máš mé slovo." Pak řekl: "Sedni si chlapče, vychutnáme tu radostnou chvíli ještě jednou." Pan ředitel, kterého jsme měli na biologii, chemii a fyziku, zvolal: "Ano, opakujme ještě jednou triumf našeho jedničkáře. Já mu totiž zlepšuji známky, jako že jsem ředitel Doucha, v průměru o čtyři až pět stupňů. Blahopřeji ti, premiante, zachránil jsi čest školy!" Učitel a ředitel se postavili do pozoru a zanotovali: "Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, já se učím na horníka, ten dnes svět svou prací podpírá." Havíři zažehli kahany a slavnostně jimi kývali směrem k mé lavici. Majestátní chvíli dokreslil školník Bacík, který náhle vstoupil do třídy, v každé ruce pytlík s koksem a na hlavě doutnající briketu. Jeho děti, pomazané mourem, rozvinuly přes celou třídu heslo psané uhlem: "Dřív měl horník suchou skývu, dnes má Břéťa lásku kolektivu!" Když i školní lékař vstoupil do učebny se symbolickou bedničkou živočišného uhlí, zjednal si učitel Kotek gestem císaře ticho a optal se znova mohutným hlasem: "Kdo se hlásí do hornictví?" Všechny zraky se upřely na mne a učitel mne vyvolal. Povstal jsem a pravil: "Já to určitě nebudu!" Nastal všeobecný zmatek. Nikdo nebyl schopen slova. Pouze školník Bacík smetl žhavou briketu s hlavy a řval: "Tak prosím, on ne a já se tu pálím jako Hus!" Havíři tiše sfoukli kahany a ředitel se nebezpečně nahrbil. Učitel Kotek, který dostal barvu brčálu v letním slunku, zvolal: "Co to znamená, Břéťo, víš přece, jaké máš vysvědčení!" "Vím," pravil jsem, "od vás a pana ředitele mám samé jedničky. Kazí mi to pouze dvojky z kreslení a hudební výchovy. I tak jsem ale první ve třídě a budu diplomatem. Už jsem si vyhlédl aktovku z jemné sobolí kůže."

Zpět na seznam povídek