Ke konci školního roku se máme vždy na co těšit. Známky jsou již napsány, a tak kázeň povolí a školní budova ztrácí na vzhledu, neb nástěnky se neudržují, žáci nepřezouvají, tabule nemyjí a okna se nestačí zasklívat. Ředitel školy, který se necítí bezpečný ani za dveřmi trezoru, raději vypustí třídy na několik dní do přírody, aby předešel nejhoršímu. Této akci, která je maskována heslem "Pionýre, poznej krásy vlasti, kterou buduješ" se říká školní výlet. Maminky žáků, jejichž prospěch není valný, seženou autobus a učitel zeměpisu a chemie, známý alkoholik, vytýčí v jasné chvilce trasu. Byli jsme šťastni, že s námi pojede právě tento pedagog, jemuž přezdíváme Lomcovák. Touha po alkoholu ho zavedla tak daleko, že si nosí do hodiny lihoviny v dutém glóbusu, do kterého zarazil pípu v oblasti Hané. Inspektorovi pak tvrdil, že nejde o pípu, ale o památníček v místě, kde se narodil král Ječmínek. Tento učitel zeměpisu a chemie zvolil tedy za cíl výletu Plzeň. Odjezd byl stanoven také tradičně od vinárny Dubrovník v zavírací dobu v 6.00 ráno. Přišli jsme všichni včas. Maminky se trochu divily, když učitel Lomcovák vylezl zpod povytažené rolety ve tři čtvrti na sedm a se slovy: "Žízeň je věčná" si zavdal z mnoha čutor, kterými byl ověšen a o jejichž obsahu se nedalo pochybovat. Po doušku dopadl na sedadlo vedle řidiče a volaje: "Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!" usnul zdravým spánkem opilce. Na to jsme ovšem čekali. Začali jsme hrát karty, kouřit a prohlížet si speciální časopisy pro pány. Před Plzní Lomcovák jako zázrakem ožil. Obrátil se k nám a řekl, jako prý každý rok: "To je město piva, děti moje, a koho uvidím v hospodě, dostane dvojku z mravů." Řidič se optal, kde má zastavit. "Před denní vinárnou," pravil Lomcovák, "musím zajistit obědy." "Jaký bude program, soudruhu Lomcováku?" ozval se familiární hlas. Učitel chvíli váhal a pak určil: "Dopoledne vyplníme prohlídkou města z oken vinárny, po obědě se uskuteční branná hra v okolí Plzně." Všichni s programem souhlasili. Pouze šplhoun Čestmír mínil, že by se snad našel čas k návštěvě pionýrského domu a navázání družby s předním oddílem města Plzně. "A co o polednách zatančit na náměstí chorovod?" napadl ho Antonín Zvuk, o kterém jsme ovšem všichni věděli, že je nepřítelem našeho zřízení od té doby, co jeho otci udělali z řeznictví agitační středisko. Ale Lomcovák mu hned napravil hlavu: "Nech politiky, uličníku, hlavně že je co pít." Po těchto slovech si zhluboka přihnul z čutory. "Ta je," pravil a hned nás napomenul: "Ne abyste propadli démonu alkoholu jako můj dědeček, který nedbal varování, až se nakonec upil k smrti ve 117 letech při práci v lomu!"
Autobus zastavil na náměstí před denní vinárnou Jitřenka. Spořádaně jsme vystoupili. Chod útvaru narušoval pouze vrávoravý krok Lomcovákův. Učitel i několikrát upadl. Vždy jsme ho zdvihli a on pravil: "Děkuji, chlapci, to nic. Jenom jsem se díval, neděláte-li při zemi nějaké hlouposti s děvčaty."
Dopoledne ve vinárně ubíhalo vesele, neboť rozjařený pedagog většinu času prozpíval, doprovázeje se na skleničky. Po obědě Lomcovák ve chvíli, kdy vstal, aby nám dal povel k odchodu, usnul vestoje. Po třech hodinách, které jsme vyplnili bližším seznámením s dámskou obsluhou vinárny při hře "pojďme vedle na moment, šaty tíží jako cent", se učitel konečně probral z mrákotného zamyšlení a zvolal: "Já se vám divím, jak můžete trávit celý den v putyce, když venku tak krásně prší!" Vyrazili jsme. Ve švestkové aleji nás učitel seznámil s pravidly branné hry. On bude vůdce skupiny podloudných výrobců alkoholu, my pak budeme jejími členy. Nato rozdělil úlohy. Všichni budeme rychle sbírat švestky a pálit slivovici v přístrojích, které jsou v nedaleké jeskyňce ukryty od loňska, kdy se našim o rok starším spolužákům hra velmi vydařila. Vyrobenou slivovici budeme pak opět rychle nosit do jeskyňky - laboratoře, kde on, pedagog, ji odborně stočí do připravených sudů. Kdo bude při pálení slivovice chycen příslušníky VB, prohrál a nesmí se k Lomcovákovi do smrti hlásit. Pak se začalo hrát. Lomcovák jako pravý pedagog byl chvíli tu, chvíli tam, ale přece jen nejčastěji v laboratoři, kde plnil soudky. Kvalitu si pochvaloval a stále nás vybízel k větší rychlosti. "Naplníte-li ještě těchto 36 soudků," volal, "neznám jinou známku ze zeměpisu a chemie než jedničku!" Zabrali jsme se do branné hry vší silou. Tekutina bublala v křivulích a švestek valem ubývalo. V jednu hodinu s půlnoci byly konečně soudky naplněny. Lomcovák nám rozdal medaile a blahopřál, že jsme zvítězili v branné hře. Nechal přistavit autobus a na našich sedadlech se uvelebily kulaťoučké soudky. "Na Prahu Vávro, na Prahu!" zvolal Lomcovák. "Před vinárnu Dubrovník, tam je náš cíl!"
Vrátili jsme se z výletu pobledlí, prosyceni parami slivovice, a doma jsme dostali svůj bolestivý díl. Zato však na vysvědčení se nám skvěly jedničky, ze kterých se při bližším zkoumání nesla opojná vůně slivovice.
Zpět na seznam povídek