V klokotu velkoměsta ztrácí člověk pomalu, ale jistě kontakt s přírodou. Zvláště v činžovním domě podléhá civilizaci více, než je zdrávo. Přepych není vše a televizní program stěží nahradí třpytivý pohled plaché laně. Je pravda, že každému to nevadí, ale naše rodina, jež pochází z boubínské samoty, kde styk s okolním světem obstarával pouze jednou za měsíc listonoš, nesetkal-li se ovšem po cestě s medvědem, se nemohla s městským životem smířit. Vždyť nemít ve zdi houbu, nevěděli bychom ani, jak vypadá rostlina. Ale to vše se mělo změnit. Dnes vám už ani neřeknu, čí to byl nápad, abychom si opatřili zvíře. Vím jen, že všichni byli pro, a tudíž jsme se začali hádat, jaký živočich to má být. Nakonec vyhrála babička, její návrh byl oproti našim podepřen argumentem, že ze zvířete má být v prvé řadě užitek. A tak jsme začali v činžovním domě na Národní třídě číslo 318 chovat prase.
Sehnat prasečí mládě nebylo zrovna lehké. Nevím, jaké s tím máte zkušenosti vy, ale v žádném obchodním domě podsvinčata nevedou.
V Prioru v Jungmannově ulici dokonce dostal bratr za otázku "Máte prase?" od otylého prodavače facku. Teprve po čtrnácti dnech se podařilo otci sehnat na Sedlčansku velmi levného pašíka od opilce na taneční zábavě. Pln radosti jej přinesl domů, ale dědeček, bývalý střední rolník, záhy seznal, že zvíře má jednu vadu, a sice červenku, což, jak říkal, je u prasete vada dosti podstatná. V noci jsme tedy nepozorovaně pustili nemocné podsvinče do ulice a do rána jsme ho šestkrát zaháněli ode dveří, neboť si za ty dva dny u nás obdivuhodně zvyklo. Teprve když jsme posypali dveře pepřem, přestalo rýt pod prahem a odešlo Národní třídou neznámo kam. Nové prasátko, které opatřil děda z JZD Křenov, bylo sice dražší, ale zato zdravé a přítulné. Dostalo jméno Bivoj. Zpočátku žil Bivoj ve vaně, a nebýt toho, že ji rozšlápl, mohl v ní žít i dále. Tahle bylo samozřejmě nutno umístit čuníka jinam. Babička, přestože prase byl její nápad, odmítla již po třech měsících sdílet s ním komůrku. Upřímně řečeno, nebylo divu, protože náhodný návštěvník by už jen stěží poznal, kdo je v pokojíku pánem a kdo pouze hostem. Také vůně šafránu, který babička po léta sbírala, byla přehlušena čímsi jiným, mnohem silnějším, nehledě k tomu, že partaj pod námi si stěžovala, že stropem cosi prosakuje. A tak se prase stěhovalo do dětského pokoje, jehož xylolitová podlaha se zdála otci pro chov čuníka vhodná.
Stěhování však bohužel neprošlo hladce. Bivoj, který si u babičky zvykl, odmítal její, tedy svoji komůrku dobrovolně opustit. Marně ho bratr lákal na pomyje a otec zezadu pošťuchoval stanovým kolíkem. Výsledkem bylo jen to, že se Bivoj po půlhodině nebezpečně nahrbil a přátelský kvikot za změnil v temné funění. Nutno říci, že nám nebylo do smíchu. Zezdola bušil soused Pulchart smetákem do stropu. Na několika místech se mu podařilo provlhlou podlahu prorazit, takže také u něho v kuchyni to za chvíli vypadalo, jako by i on pěstoval prase.
Když Bivoj několikrát zahrabal přední prackou, snažila se maminka odvést nejmenší děti a babičku do bezpečí, neboť, jak říkala, přijdou horké chvíle. Nemýlila se. Kňour, který asi babičku po tříměsíčním soužití považoval za svoji družku, ji nemínil pustit. Začal kroužit zběsile po komůrce a nabíral neuvěřitelnou rychlost. Tiskli jsme se ke stěnám a modlili se, aby se prase unavilo. Tomu však dělal pohyb zřejmě dobře. Jednu chvíli se zdálo, že jsme zachráněni, neboť Bivoj zapadl prackou do díry po smetáku, bohužel právě v okamžiku, kdy zvědavý Pulchart k ní přikládal hlavu. Prase se od sousedovy hlavy odrazilo a pokračovalo v běhu, zatímco Pulchart spadl ze štaflí a žaloval manželce, že ho náš otec udeřil prasečí nohou do čela.
Závěrem dovolte, abychom touto cestou poděkovali motostřelecké rotě majora Ticháčka za obětavou likvidaci užitečného zvířete a malíři mistru Brázdovi, který byt uvedl do původního stavu, i když nejprve prohlásil, že je malířem pokojů, a ne chlévů.
Zpět na seznam povídek